Microphona – československá telefonní a radiotechnická továrna

Společnost Microphona patřila ve třicátých letech k významným československým výrobcům telekomunikační techniky. Podnik vybudovaný bratry Knotkovými vyráběl telefonní přístroje, telefonní ústředny, signalizační zařízení i radiopřijímače a podílel se na řadě veřejných i státních zakázek. Následující text sleduje vývoj firmy od jejích počátků přes období hospodářské krize až po druhou světovou válku a následné znárodnění.

Počátky společnosti Microphona, rozvoj výroby a první větší zakázky (1920–1930)

Společnost Microphona vznikla v Praze roku 1920. Založil ji Ludvík Knotek se dvěma společníky¹. V prvních letech šlo o malou dílnu v Praze VII, v Jirečkově ulici². V červenci 1922 zde začal pracovat také Antonín Knotek¹, mladší bratr zakladatele³. V následujících letech se vedení firmy postupně soustředilo do rukou obou bratrů¹.

Přes skromné začátky se podnik rozvíjel velmi rychle. Již kolem roku 1925 firma sídlila v Jirečkově ulici na třech různých číslech popisných⁴. To svědčí o rostoucím počtu zakázek a s tím spojené potřebě rozšíření provozu. V té době společnost nabízela zejména telefonní přístroje a telefonní ústředny různých typů, včetně „plnoautomatických“⁴.

Charakter výroby dokládá také zápis ve věstníku o ohlášení živnosti (tzv. opověď), kde je podnik označen jako provozovaný „po továrnicku“⁵, tedy s využitím strojů a s dělbou práce mezi větší počet dělníků podle jednotlivých výrobních úkonů⁶.

Rozvoj společnosti souvisel i s širšími změnami v československém telekomunikačním průmyslu. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 vyvstala potřeba vybudovat vlastní technické zázemí státní správy a omezit závislost na zahraničních dodavatelích. V oblasti telekomunikační techniky do té doby působily především pobočky zahraničních společností, například Siemens nebo Czeija, Nissl & Co. Nové domácí podniky, mezi nimi i Microphona, tak vznikaly v době, kdy se v Československu začínal formovat vlastní slaboproudý průmysl.

Tento vývoj se projevil i v dalším rozšiřování firmy. V polovině dvacátých let již dosavadní prostory nestačily a společnost si proto pronajala tovární budovu v Heřmanově ulici, rovněž v Praze VII. K přesunu výroby do této továrny došlo pravděpodobně kolem roku 1926⁷. Počet zaměstnanců se tehdy pohyboval kolem osmdesáti³.

Ani tyto prostory však nebyly na dlouho dostačující. Již v roce 1927 se výroba přesunula do větší tovární budovy na Smíchově v Husově ulici⁷. Šlo o dvoupatrový objekt, který umožnil další rozšíření výroby². Podnik tak dále posiloval své postavení mezi domácími výrobci telekomunikační techniky.

Výrobní program Microphony byl již ve druhé polovině dvacátých let poměrně široký. Firma vyráběla a dodávala telefonní přístroje různých typů, manuální i automatické telefonní ústředny, signalizační zařízení pro nemocnice i zařízení pro rourovou poštu⁸. Zabývala se také instalací telefonních sítí v úřadech⁹ a budovách státní správy¹⁰.

Společnost bratří Knotků si brzy získala významné zákazníky. Již v první polovině dvacátých let realizovala například zakázku pro Ústřední spolek československého průmyslu cukrovarnického v Praze¹¹. V dalších letech Microphona dodávala telefonní přístroje a ústředny mimo jiné pro vinohradskou radnici¹² a Vojenský zeměpisný ústav¹³.

Na konci dvacátých let se podnik dále rozrůstal a kapacita smíchovské továrny přestávala dostačovat rostoucím nárokům výroby. Na počátku roku 1930 proto vznikl pobočný závod na pražské Floře², kam byla soustředěna část výroby.

Staré Strašnice, stabilizace a technologický růst (1931–1934)

Dne 22. prosince 1930 časně ráno vypukl v budově smíchovské továrny Microphona v Husově ulici rozsáhlý požár. Oheň zničil horní patro výrobních prostor¹⁴ a provoz závodu byl vážně narušen. Po požáru fungoval závod v Husově ulici pouze v omezeném režimu a převážná část výroby se přesunula do pobočného závodu na pražské Floře³.

V průběhu roku 1931 se společnost přestěhovala do prostor ve Starých Strašnicích³, kde byl postupně obnoven plný tovární provoz. Reklamní materiály z konce roku 1931 již tuto adresu uvádějí jako sídlo podniku¹⁵. Přesun znamenal pro firmu stabilizaci po obtížném období způsobeném požárem a umožnil pokračovat ve výrobě i v plnění zakázek bez zásadnějšího přerušení.

Společnost bratří Knotků nadále vyráběla telefonní přístroje, telefonní ústředny a další zařízení z oblasti telekomunikační techniky. K významným zákazníkům patřila také československá armáda. Microphona se podílela na dodávkách telefonních ústředen pro budovy ministerstva, velitelství, skladů i vojenských nemocnic a na realizaci spojovacích systémů mezi jednotlivými objekty. Rozsah těchto dodávek dosahoval částek v řádu milionů korun¹⁶. Takto významné zakázky potvrzovaly postavení firmy jako významného dodavatele v oboru a zároveň přispívaly k jejímu dalšímu rozvoji.

Počátek třicátých let však zároveň poznamenala hospodářská krize, která v roce 1933 zasáhla československý průmysl obzvlášť silně. V oboru telekomunikační techniky ubývalo zakázek a podniky byly nuceny hledat nové výrobní i odbytové možnosti. Vedení společnosti Microphona se snažilo tento pokles vyrovnat zaváděním dalších, příbuzných výrobních oborů a orientací na širší okruh zákazníků^3.

Na tyto podmínky reagovala i modernizace samotné výroby. Již roku 1933 se v novinových zprávách objevuje zmínka o pásové výrobě ve strašnické továrně Microphona¹⁷. Tento způsob organizace práce byl v tehdejším československém průmyslu stále poměrně nový. Typický byl především pro velké moderní závody, například u průmyslových koncernů, jako byla Českomoravská-Kolben-Daněk nebo Baťa. Zavedení pásové výroby v relativně mladém podniku ukazuje nejen na jeho rychlý růst, ale i na snahu zvýšit efektivitu výroby v podmínkách hospodářské krize.

V této době se také začalo více prosazovat nové výrobní zaměření. V reklamních materiálech z roku 1933 se společnost již prezentovala také jako „radiotovárna“¹⁸, což naznačuje rostoucí význam rozhlasové techniky v jejím výrobním programu.

S výrobou radiopřijímačů souvisela také nová forma propagace. V reklamách z roku 1934 je zmiňována předváděcí síň v Praze XII, Bělehradská 3¹⁹, kde si zájemci mohli přístroje prohlédnout a vyzkoušet. Otevření takového prostoru určeného přímo pro prezentaci výrobků ukazuje, že se firma snažila oslovit i širší okruh koncových zákazníků mimo dosavadní průmyslové a institucionální odběratele.

Dynamický rozvoj společnosti byl natolik výrazný, že dobový tisk o několik let později označil továrníka Ludvíka Knotka za „Baťu svého oboru“²⁰.

Období hospodářského oživení a rozšíření výroby (1935–1936)

V polovině třicátých let začala hospodářská situace v Československu postupně vykazovat známky oživení. Po nejhlubším propadu v letech 1932–1933 byl patrný postupný růst průmyslové výroby, i když na úroveň před krizí se průmysl vrátil až kolem roku 1937. Také společnost Microphona v této době dále rostla a upevňovala své postavení na trhu.

Tovární provoz se nacházel ve Starých Strašnicích²¹, kde firma sídlila od roku 1931 až do znárodnění po druhé světové válce.

Výrobní program společnosti v této době zahrnoval široké spektrum zařízení z oblasti telekomunikační techniky. Podnik vyráběl telefonní přístroje pro systémy MB i AUT, telefonní přepojovače i automatické telefonní ústředny, signalizační a zabezpečovací zařízení a zařízení pro rourovou poštu². Vedle toho se firma stále výrazněji prosazovala také ve výrobě radiopřijímačů, což se odráželo i v jejím označení „československá továrna na telefony a radia“²².

Microphona dodávala telekomunikační zařízení soukromým zákazníkům i veřejným institucím. V polovině třicátých let instalovala manuální telefonní ústřednu pro úřadovnu na Královských Vinohradech²³ a podílela se na zřízení domácích telefonů a zabezpečení trezoru v Pražském sanatoriu v Podolí²⁴. Ve stejné době společnost bratří Knotků vybavila automatickou ústřednou a telefonními přístroji také Technickou knihovnu v Klementinu ²⁵.

Součástí zakázky pro Technickou knihovnu bylo i mechanické transportní zařízení pro přepravu knih. Šlo o mimořádně moderní systém umožňující horizontální i vertikální dopravu knih mezi jednotlivými pracovišti knihovny. Objednávky se zasílaly potrubní poštou. Knihy samotné byly dopravovány pomocí mechanického transportéru v hliníkových koších, které zároveň sloužily jako ochrana proti poškození. Provoz zařízení byl z velké části automatizován. Celek doplňoval také systém automatických požárních hlásičů instalovaných ve všech prostorách knihovny²⁵. Podle dobových pramenů šlo o zařízení, které v evropském kontextu nemělo obdoby a představovalo významnou ukázku technické úrovně domácí výroby²⁶.

Také v následujícím období podnik získával další zakázky na telekomunikační zařízení. Roku 1936 například zřizoval automatickou telefonní ústřednu pro stavební úřad hlavního města Prahy²⁷ a dodával telefonní přístroje pro Ústřední sociální úřad²⁸ či Masarykovy domovy²⁹. Ve druhé polovině třicátých let se firma podílela na budování československého hraničního opevnění dodávkami telegrafních zařízení¹⁶. Vzhledem k tomu, že armádní zakázky byly svěřovány domácím subjektům, nabýval na významu fakt, že šlo o jedinou firmu v oboru bez účasti zahraničního kapitálu¹⁶. Tato skutečnost měla v tehdejších politických a bezpečnostních poměrech značný význam.

Růst společnosti byl patrný i ve velikosti samotného závodu. V roce 1935 zaměstnávala společnost Microphona téměř 800 pracovníků³ a výroba byla rozdělena do řady samostatných oddělení. Existovalo například oddělení pro montáž telefonních přístrojů, samostatné oddělení pro stavbu automatických telefonních ústředen, zkušebna telefonních přístrojů a přepojovačů či oddělení pro výrobu zařízení pro rourovou poštu. Součástí závodu byly i vlastní provozy pro povrchovou úpravu výrobků, například galvanovna, lakovna a smaltovna².

Tovární areál ve Strašnicích se v této době dále rozšiřoval a přizpůsoboval potřebám moderní průmyslové výroby. V roce 1935 byla dokončena nová šestipatrová budova se zaobleným nárožím, kterou dobový tisk označoval jako „monumentáln퓲. Továrna se tak postupně proměnila v rozsáhlý průmyslový komplex. Funkcionalistická nárožní budova stojí v Praze-Strašnicích dodnes, v ulici U nákladového nádraží.

Firma věnovala značnou pozornost také propagaci svých výrobků. Roku 1935 se účastnila Pražských vzorkových veletrhů, kde měla vlastní pavilon. Návštěvníci zde mohli sledovat také ukázku pásové výroby radiopřijímače, tedy postupnou montáž celého přístroje na výrobní lince³⁰.

K propagaci sloužily i méně obvyklé prostředky. V třicátých letech používaly některé firmy tzv. rozhlasové vozy – automobily vybavené reproduktory určené k veřejnému hlášení nebo reprodukci hudby při různých akcích. Takový vůz měla i společnost Microphona³¹. Kromě vlastních propagačních akcí jej zapůjčovala také pro různé veřejné a sportovní události. Byl využit například při VII. zimní motocyklové soutěži Autoklubu Republiky československé roku 1935. Podle dobového tisku jej poskytl spolumajitel společnosti Antonín Knotek, který byl aktivním členem tohoto klubu³².

V polovině třicátých let společnost ve své propagaci zdůrazňovala také československý původ svých výrobků. Podobný důraz byl v této době patrný i u dalších tuzemských podniků. Dobový tisk zaměřený na radiopřijímače Microphona upozorňoval, že jde o výrobky domácí produkce a že i jejich nejmenší součástky vznikají prací československých dělníků³³. Tento akcent na národní původ výrobků se objevoval již v době hospodářské krize a přetrvával i v dalších letech.

Právě v této době se postupně měnil i pravopis názvu firmy. Vedle původní podoby Microphona se od poloviny třicátých let začala objevovat také počeštěná varianta Mikrofona. Přechod mezi oběma podobami probíhal postupně a definitivně se prosadil na přelomu let 1935–1936 (viz reklamy).

Postavení společnosti ve slaboproudém průmyslu se promítalo i do společenského postavení jejího zakladatele. Antonín Knotek byl ve druhé polovině třicátých let za svou podnikatelskou činnost oceněn čestným titulem obchodního rady³, který se uděloval významným průmyslníkům a obchodníkům jako uznání jejich hospodářského přínosu.

V polovině třicátých let tak společnost vstupovala do další etapy svého vývoje jako zavedená a stabilizovaná průmyslová firma, která se dokázala prosadit nejen v oblasti telekomunikační techniky, ale i v rychle rostoucí výrobě radiopřijímačů.

Další rozvoj společnosti Mikrofona a závod ve Valašském Meziříčí (1937–1938)

Ve druhé polovině třicátých let se hospodářská situace v Československu postupně stabilizovala a průmyslová výroba se přiblížila úrovni před hospodářskou krizí. Také Mikrofona pokračovala v rozvoji a upevňovala své postavení mezi domácími podniky v oboru telekomunikační techniky a radiotechniky. Tovární provoz se i v tomto období nacházel ve Strašnicích, kde firma sídlila od roku 1931.

Podnik současně rozšiřoval svou obchodní a prezentační síť. Vedle dosavadní předváděcí síně otevřela firma druhou předváděcí síň, tentokrát v Praze II³⁶. Tyto prostory sloužily především k prezentaci radiopřijímačů a dalších výrobků širší veřejnosti. Společnost se zároveň účastnila odborných výstav, na nichž představovala své technické novinky. Na jedné z nich vystavila například přenosnou telefonní ústřednu konstruovanou pro civilní protileteckou ochranu (CPO) a přenosné polní telefony³⁷.

Výrobní program společnosti byl v této době velmi široký. Podnik vyráběl telefonní přístroje, manuální i automatické telefonní ústředny, hlásiče požárů a signalizační zařízení určená například pro hotely či nemocnice. Součástí výroby byla také zařízení pro rourovou poštu. Významnou složku produkce představovala rovněž výroba radiopřijímačů, zařízení pro školský rozhlas a zesilovacích rozhlasových aparatur¹.

Také v této době společnost zdůrazňovala ve své propagaci československý charakter výroby. Reklamy upozorňovaly, že výrobky vznikají domácí prací a bez účasti zahraničního kapitálu³⁹. V napjaté mezinárodní situaci druhé poloviny třicátých let byl nákup domácích výrobků vnímán jako projev hospodářského vlastenectví.

V reklamách a firemních materiálech se podnik i nadále prezentoval jako „československá telefonní a radiotechnická továrna“³⁶. V souvislosti s politickými změnami se od konce roku 1938 objevovalo také označení „č-sl. telefonní a radiotechnická továrna“³⁹, které odráželo novou podobu státu po vyhlášení autonomie Slovenska.

Významným krokem v dalším rozvoji firmy bylo zřízení pobočného závodu ve Valašském Meziříčí v roce 1937. Nová továrna Mikrofony vznikla přestavbou a postupným rozšiřováním starší průmyslové budovy. Závod byl zaměřen především na výrobu telekomunikační techniky, později také elektroakustických a signalizačních zařízení¹.

Zřízení pobočného závodu ve Valašském Meziříčí pravděpodobně souviselo i s tehdejší bezpečnostní situací. Nové průmyslové podniky se ve druhé polovině třicátých let často budovaly ve vnitrozemí republiky¹⁶, tedy mimo ohrožené pohraniční oblasti. U společnosti Mikrofona hrála roli také její účast na armádních zakázkách a výrobě zařízení pro vojenské spojení, což zvyšovalo význam bezpečného umístění výroby.

Vedle rozšiřování výroby firma získávala i další zakázky. Mikrofona dodávala a instalovala telefonní zařízení pro čistící stanici v pražské Bubenči⁴⁰ a telefonní automaty v Košicích⁴¹. Pro gymnázium v České Třebové dodala zařízení školského rozhlasu⁴². Ve Štefánikově domě provedla rozšíření telefonní ústředny⁴³ a práce realizovala také pro Masarykovu vojenskou nemocnici v Praze⁴⁴.

Významnou část výrobního programu tvořily také zakázky pro armádu. Podnik se podílel na výrobě a instalaci telefonních zařízení a poplachových systémů v objektech opevnění budovaných v prostoru Bratislavy⁴⁵. Dokončování těchto prací probíhalo ještě na podzim roku 1938, tedy v době dramatických politických událostí, které vyvrcholily přijetím mnichovské dohody a následným odstoupením pohraničních území.

Válečné období a omezení výroby (1939–1944)

Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 znamenalo zásadní změnu politických i hospodářských poměrů. Průmyslové podniky byly postupně zapojovány do hospodářského systému nacistického Německa a jejich výroba se stále více podřizovala potřebám válečné ekonomiky. Tento vývoj se nevyhnul ani společnosti Mikrofona.

Tovární výroba sice pokračovala i po vzniku Protektorátu, ale její charakter se postupně měnil. Vedle dosavadní produkce telekomunikační techniky, signalizačních zařízení a radiopřijímačů byla část výroby nuceně orientována na zakázky spojené s německým válečným hospodářstvím.

V roce 1939 měla společnost Mikrofona stále dva výrobní závody. Produkce se soustředila jak v pražské továrně ve Starých Strašnicích, tak v pobočném závodě ve Valašském Meziříčí⁴⁷. Tento závod během druhé světové války vyráběl výhradně pro německou brannou moc. Podrobnější informace o rozsahu a charakteru této výroby se však nedochovaly, neboť část podnikových dokladů byla na konci války zničena¹.

Vedle výroby pro válečné účely firma nadále realizovala i civilní zakázky. Dodala automatické telefonní ústředny pro správní budovu elektrických podniků a pro radniční budovu v Prostějově⁴⁸. Další práce provedla v úřední budově v Železném Brodě⁴⁹ a v nemocnici v Písku⁵⁰. Zakázky získala rovněž od Národního divadla v Praze⁵¹.

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let dodala Mikrofona zesilovací zařízení pro Výmolův zemský ústav pro hluchoněmé děti v Radlicích⁵² a pro školu pro neslyšící ve Valašském Meziříčí⁵³.

S válečným obdobím souvisí i méně známá kapitola činnosti firmy. Mikrofona poskytla součástky i vysílací zařízení vojenské odbojové organizaci Obrana národa, která vznikla po německé okupaci v březnu 1939. Na této pomoci se podíleli zejména ředitel Cipra, šéfkonstruktér Ing. Pecháček a spolumajitel společnosti Antonín Knotek⁵⁴.

Znárodnění firmy Mikrofona a začlenění do n. p. Tesla (1945–1946)

Květnové události roku 1945 zasáhly bezprostředně i do činnosti společnosti Mikrofona. V době pražského povstání poskytla firma vysílačky i technické vybavení k jejich provozu domácímu odboji a České národní radě⁵⁵. Krátce fungovala vysílací stanice také přímo v továrně ve Strašnicích⁵⁶.

V dobových zprávách se v této souvislosti objevuje také zmínka o majiteli továrny Mikrofona, který České národní radě nabídl zřízení vysílací stanice a současně jí poskytl krátkovlnný přijímač i vysílač^55,57. Toto zařízení sloužilo k šíření zpráv o situaci v Praze a o probíhajících bojích.

Konec druhé světové války v květnu 1945 znamenal zásadní zlom i pro průmyslové podniky v českých zemích. Po osvobození republiky byly podniky přebírány do národní správy a začleňovány do nově vytvářeného systému státního hospodářství. Tento vývoj se týkal i obou závodů firmy Mikrofona. V prosinci 1945 byla společnost bratří Knotků znárodněna⁵⁸.

Dne 10. srpna 1946 se ve strašnické továrně společnosti Mikrofona konalo slavnostní ustavení národního podniku TESLA, slaboproudé a radiotechnické závody⁵⁹. Do této nové struktury byly začleněny závody společnosti Mikrofona spolu s dalšími podniky slaboproudého průmyslu, mimo jiné Elektrotechna, Telegrafia nebo Prchal-Ericsson.

Dosavadní strašnický závod firmy Mikrofona pokračoval ve výrobě telekomunikační techniky jako závod Tesla Strašnice. Pobočný závod ve Valašském Meziříčí byl začleněn jako závod Tesla Valašské Meziříčí⁶⁰, kde se výroba dále soustředila na elektroakustická zařízení¹.

Tímto krokem skončila samostatná existence společnosti Mikrofona bratří Knotků jako soukromého průmyslového podniku.

Závěr

Společnost Mikrofona představuje pozoruhodnou kapitolu československého elektrotechnického průmyslu meziválečného období. Z relativně malého podniku bratří Knotků se během několika desetiletí vyvinula významná továrna, která vyráběla telefonní techniku, signalizační zařízení i radiopřijímače a podílela se na řadě veřejných i státních zakázek. Dobový tisk přitom opakovaně zdůrazňoval, že šlo o podnik budovaný bez účasti zahraničního kapitálu, což mu v tehdejším prostředí dodávalo zvláštní význam.

Rozvoj firmy přerušily události druhé světové války a následné poválečné hospodářské změny. Znárodněním československého průmyslu po roce 1945 zanikla Mikrofona jako samostatný soukromý podnik a její závody byly začleněny do struktury státního elektrotechnického průmyslu. Přesto zůstává významnou součástí historie domácí výroby telekomunikační techniky a rozvoje elektrotechnického průmyslu v Československu.

Otevřené otázky a další možnosti výzkumu

I když se podařilo dohledat řadu dobových informací o činnosti firmy Mikrofona, některé otázky zůstávají otevřené. Například přesné datování změny názvu z Microphona na Mikrofona se v dostupných pramenech nepodařilo jednoznačně doložit a lze je odhadovat pouze na základě dobových reklam a novinových článků. Podobně jen omezené informace existují o výrobě během druhé světové války, neboť část podnikových dokladů byla na jejím konci zničena.

Nepodařilo se rovněž doložit případnou spolupráci mezi firmami Microphona a Tefag, přestože existence konkrétních přístrojů by ji mohla naznačovat. Nejasná zůstává i otázka dodavatelů některých komponentů. V případě bakelitových výlisků je sice doložena zmínka o firmě Theodor Pohl, továrna na porcelán v Žacléři (značka Thepolit)², nelze však s jistotou potvrdit, že právě tato firma dodávala díly pro telefonní přístroje Microphona.

Pokud by některý z P. T. čtenářů měl k historii firmy další informace, dokumenty nebo fotografie výrobků, budu ráda, když se ozve.

Miluše Těsnohlídková, květen 2026

Prameny a literatura

1. Zemský archiv v Opavě. Archivní pomůcka k fondu Mikrofona Valašské Meziříčí. Číslo pomůcky 1922. Zpracovala Mgr. Jitka Halabicová. 27. 5. 2019. Dostupné také online.
2. Rozhlasový týdeník: 1923-2022. Radio-journal. 31. 8. 1935, roč. 13, č. 35, s. 9–16, 42. Dostupné také online.
3. „Obchodní rada Antonín Knotek, Ludvík Knotek, tvůrci firmy Mikrofona.“ Úspěch: magazín snaživých. Díl VII, 1936, s. 188–197.
4. Důstojnické listy: čtrnáctidenník Svazu československého důstojnictva. Praha: Ústřední výbor Svazu československého důstojnictva, 30. 10. 1925, roč. 5, č. 44, s. 17. ISSN 2336-212X. Dostupné také online.
5. Věstník hlavního města Prahy. 07. 12. 1925. Praha: Hlavní město Praha, roč. 32, č. 28, s. 448. ISSN 1801-2264. Dostupné také online.
6. FUKSA, Josef. Nástin soukromé ekonomiky obchodní, průmyslové a zemědělské: soubor organisačních zásad pro obchodně-technické a právní vedení podniků Díl VI. Bilance a daně. Praha: Josef Fuksa, 1929, s. 25. Dostupné také online.
7. Prager Presse. 1. 12. 1933. Praha: Orbis, roč. 13, č. 329, s. 5. Dostupné také online.
8. Národní osvobození. Praha: Pokrok, 27. 10. 1929, roč. 6, č. 295, s. 18. ISSN 1804-9168. Dostupné také online.
9. Úřední list Republiky Československé: Amtsblatt der Čechoslovakischen Republik. 20. 07. 1928. Praha: Státní tiskárna, roč. 9, č. 166, s. 3791. ISSN 2788-0141. Dostupné také online.
10. Věstník hlavního města Prahy. 19. 11. 1928. Praha: Hlavní město Praha, roč. 35, č. 46, s. 1133. ISSN 1801-2264. Dostupné také online.
11. Památník k otevření Výzkumného ústavu československého průmyslu cukrovarnického v Praze. Praha: nákl. vl., 1923, s. 58. Dostupné také online.
12. Věstník hlavního města Prahy. 11. 03. 1929. Praha: Hlavní město Praha, roč. 36, č. 10, s. 256. ISSN 1801-2264. Dostupné také online.
13. Úřední list Republiky Československé: Amtsblatt der Čechoslovakischen Republik. 12. 06. 1926. Praha: Státní tiskárna, roč. 7, č. 135, s. 2729. Dostupné také online.
14. Národní osvobození. Praha: Pokrok, 22. 12. 1930, roč. 7, č. 350, s. 2. ISSN 1804-9168. Dostupné také online.
15. Národní listy. Praha: Julius Grégr. 10. 12. 1931,roč. 71, č. 338, s. 2.ISSN 1214-1240. Dostupné také online.
16. Historie a vojenství: Časopis Historického ústavu Armády ČR. 12.1971. Praha: Naše vojsko, roč. 1971, č. 6, s. 907, 911. ISSN 0018-2583. Dostupné také online.
17. Československý legionář. Praha: Kancelář čsl. legií, 20. 10. 1933, roč. 15, č. 42, s. 7. ISSN 1804-9176. Dostupné také online.
18. Rozhlasový týdeník: 1923-2022. Radio-journal. 16. 12. 1933, roč. 11, č. 51, s. 3. Dostupné také online.
19. Rozhlasový týdeník: 1923-2022. Týden rozhlasu. 15. 12. 1934, roč. 1, č. 11, s. 23. Dostupné také online.
20. České slovo: ústřední orgán České strany národně sociální. 23. 10. 1938. Praha: Melantrich, roč. 30, č. 249, s. 4. Dostupné také online.
21. Naše hory: časopis Československé strany socialistické pro severní Čechy. Liberec, Horní Růžodol: Československá strana socialistická, 10. 5. 1935, roč. 17, č. 19, s. 11. ISSN 2336-4904. Dostupné také online.
22. Národní osvobození. Praha: Pokrok, 28. 9. 1935, roč. 12, č. 227, s. 2. ISSN 1804-9168. Dostupné také online.
23. Věstník hlavního města Prahy. 11. 6. 1935. Praha: Hlavní město Praha, roč. 42, č. 23, s. 492. ISSN 1801-2264. Dostupné také online.
24. Časopis lékařů českých. Praha: Vinc. J. Schmied, 20. 3. 1936, roč. 75, č. 12, s. 365. ISSN 0008-7335. Dostupné také online.
25. Rozhlasový týdeník: 1923-2022. Radio-journal. 18. 5. 1935, roč. 13, č. 20, s. 13. Dostupné také online.
26. RADA, Vladimír. Dopravní zařízení v knihovnách. Praha: Státní technická knihovna, 1966, s. 13.
27. Věstník hlavního města Prahy. 27. 4. 1936. Praha: Hlavní město Praha, roč. 43, č. 16, s. 316. ISSN 1801-2264. Dostupné také online.
28. Věstník hlavního města Prahy. 2. 6. 1936. Praha: Hlavní město Praha, roč. 43, č. 21, s. 394. ISSN 1801-2264. Dostupné také online.
29. Věstník hlavního města Prahy. 24. 2. 1936. Praha: Hlavní město Praha, roč. 43, č. 7, s. 165. ISSN 1801-2264. Dostupné také online.
30. Pražské noviny. 23. 3. 1935. Praha: Státní tiskárna v Praze, roč. 256, č. 70, s. 5. ISSN 1803-4861. Dostupné také online.
31. Auto. 1935. Praha: Čs. klub automobilistů, roč. 17, č. 15, s. 336. Dostupné také online.
32. Auto. 1935. Praha: Čs. klub automobilistů, roč. 17, č. 21, s. 462. Dostupné také online.
33. Československý legionář. Praha: Kancelář čsl. legií, 25. 10. 1935, roč. 17, č. 43-44, s. 11. ISSN 1804-9176. Dostupné také online.
34. Naše hory: časopis Československé strany socialistické pro severní Čechy. Liberec, Horní Růžodol: Československá strana socialistická, 30.08.1935, roč. 17,č.35, s. 8. ISSN 2336-4904. Dostupné také online.
35. Večerní České slovo. 12. 12. 1935. Praha: Melantrich, roč. 17, č. 285, s. 7. Dostupné také online.
36. Pojizerské listy. Turnov: Müller a spol., 18. 11. 1938, roč. 53, č. 45. ISSN 1210-4965. Dostupné také online.
37. Moravskoslezský hasič. 10. 7. 1937. V Brušperku: Lašská hasičská jednota, roč. 3, č. 7, s. 101. ISSN 2570-6993. Dostupné také online.
38. Slaboproudý obzor. Praha: Elektrotechnický svaz československý, 7. 5. 1938, roč. 3, č. 5. (Použito také jako úvodní foto článku.)
39. Stráž Západomoravská. Třebíč: Katolicko-politická jednota pro hejtmanství třebické, 1938–1940. 15. 12. 1938, roč. 40, č. 50, s. 4, 8. ISSN 2336-6192.Dostupné také online.
40. Věstník hlavního města Prahy. 01. 8. 1938. Praha: Hlavní město Praha, roč. 45, č. 30, s. 639. ISSN 1801-2264. Dostupné také online.
41. Slovenský hlas: nezávislý, politický, kultúrny a hospodársky denník. V Bratislave: Knihospol, 1938, roč. 1, č. 82, s. 7.
42. Roční zpráva státní reálky v České Třebové za školní rok. 1937. V České Třebové: Státní reálka, roč. 1936-1937, č. 1, s. 10. Dostupné také online.
43. Důstojnické listy: čtrnáctidenník Svazu československého důstojnictva. Praha: Ústřední výbor Svazu československého důstojnictva, 22. 12. 1938, roč. 18, č. 52, s. 11. ISSN 2336-212X. Dostupné také online.
44. Vojenské zdravotnické listy. Praha: Vojenský zdravotnický poradní sbor, 1939, roč. 15, č. 1, s. 33. ISSN 0372-7025. Dostupné také online.
45. Apológia: časopis Armády Slovenskej republiky. Trenčín: Armáda Slovenskej republiky, 1998, roč. 6, č. 6, s. 26. ISSN 1335-0463.
46. Album značek zboží tuzemské výroby.  Praha: Melantrich, 1939, s. 43. Dostupné také online.
47. Adresář Protektorátu Čechy a Morava pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství. Díl II. Praha: Rudolf Mosse, 1939, s. 1891, 2169. Dostupné také online.
48. Hlas lidu: Časopis hájící zájmy čtvrtého stavu. 17. 6. 1939. Prostějov: Moric Vlach, roč. 54, č. 46, s. 4. ISSN 1803-9901. Dostupné také online.
49. Pojizerské listy. Turnov: Müller a spol., 25. 4. 1941, roč. 56, č. 32, s. 5. ISSN 1210-4965. Dostupné také online.
50. Jihočeská jednota: list národního souručenství. 26. 5. 1939. V Budějovicích: Krajská skupina Národního souručenství, roč. 1, č. 39, s. 5. Dostupné také online.
51. Národní divadlo: týdeník věnovaný otázkám divadelní kultury. Praha: Národní divadlo, 23. 9. 1939, roč. 17, č. 2, s. 7. ISSN 0323-2344. Dostupné také online.
52. Úchylná mládež. Praha: Spolek pro péči o slabomyslné v RČS, 4. 4. 1941, roč. 17, č. 2, s. 57. Dostupné také online.
53. Otázky defektológie.  Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987-1988, roč. 30, č. 7, s. 335.
54. Hlas revoluce: Týdeník Československé obce legionářské. Praha: Československá obec legionářská, 26. 11. 1946, roč. 2, č. 48, s. 5. ISSN 0231-8164. Dostupné také online.
55. KOKOŠKA, Stanislav a ŠTEFANÍK, Ludvík. Praha 3 v Květnovém povstání 1945: sborník vzpomínek a dokumentů. V Praze: Obvodní výbor Českého svazu protifašistických bojovníků, 1988, s. 73, 107.
56. Historie a vojenství: Časopis Historického ústavu Armády ČR. 8.1990. Praha: Naše vojsko, roč. 1990, č. 4, s. 59. ISSN 0018-2583. Dostupné také online.
57. Historie a vojenství: Časopis Historického ústavu Armády ČR. 8.2005. Praha: Naše vojsko, roč. 54, č. 3, s. 50. ISSN 0018-2583. Dostupné také online.
58. OBDRŽÁLEK, Václav. Znárodněný průmysl v Československu. Roč. I. 1947, Ing. Václav Obdržálek. Praha: Orbis, 1947, s. 220. Dostupné také online.
59. Národní osvobození. Praha: Pokrok, 11. 8. 1946, roč. 17, č. 183, s. 7. ISSN 1804-9168. Dostupné také online.
60. Národní osvobození. Praha: Pokrok, 5. 9. 1946, roč. 17, č. 204, s. 5. ISSN 1804-9168. Dostupné také online.