Aronie, temnoplodec, černý jeřáb.

Uprostřed sídliště rostl podivný stromek, vzhledem připomínající obří mrkev. Kmínek u země poměrně tenký, postupně se rozšiřoval, a asi ve výšce 2 metrů měl nasazenou střapatou korunku.

V květnu ho ozdobily bílé květy a později černé plody podobné jeřábu. Ty zůstávaly na stromku celé léto, přehlížené dětmi i ptactvem. Proto jsem považovala „mrkvičku“ za okrasný stromek, a když náhle plody zmizely, ani jsem si toho nevšimla. Až jednou jsem potkala pána, který právě bobulky sklízel. Ze zvědavosti jsem se zeptala, co s nimi bude dělat a co že je to za stromek. Dostalo se mi podrobných informací o aronii, možnostech jejího pěstování jako keř i roubované na kmínek, o obsahu vitamínů, minerálních látek i blahodárném účinku na žaludek, cévy a imunitní systém. Šťastná to náhoda, protože jsem právě vybírala keře pro náš jedlý živý plot.

Nastudovala jsem podrobnosti o pěstování, s potěšením přečetla článek o aronii v živém plotu, zapsala všechny recepty na šťávy, marmelády, likéry i kompoty, a s vidinou plné špajzky zasadila dva keříky.

Aronii máme na zahradě už 5 let. Na pěstování je skutečně nenáročná, roste si tak nějak sama a nevyžaduje ani žádný speciální střih. Měla by být 1,5 – 2 m vysoká a často se uvádí, že je to keř okrasný. Ty naše mají sotva metr, do živého plotu se tedy moc nehodí, jsou řídce olistěné a mimo doby kdy kvetou, bych je „pohledným“ keřem nenazvala. No, možná to bude nedostatečnou péčí.

Úroda je pravidelná, plody jsou velké a krásné. Ale bohužel nelze říci, že by byly dobré.

Když jsem je ochutnala poprvé, řekla jsem si, že ještě nejsou zralé. Počkala jsem 2 týdny a žádná změna. Znovu jsem tedy hledala informace o černém jeřábu, tentokrát důkladněji. Mezi nadšenými články milovníků aronie jsem našla i opačné názory – „je to zdravé, ale v podstatě nepoživatelné“, „syrové to není k jídlu“. Takže zkusím zavařovat, kandovat a vyrábět šťávu, snad přidáním sladkého cukru zmizí ta nepříjemně svíravá chuť.

Prvním pokusem byla aronie kandovaná. Dva týdny jsem každodenně přelévala cukerným sirupem a těšila se na vlastnoručně vyrobené proslazené ovoce, kterým ozdobím vánoční cukroví. Výsledkem byly velmi pěkné, přesto opět nepoživatelné bobule.

V následujících letech se naše aronie rozrostly a tedy i úroda byla vyšší. Z  každého keře asi 2 kg ovoce. Předchozí neúspěchy i zbytečná práce byly zapomenuty a nastal čas zavařování. Vyzkoušela jsem několik receptů, které jsem našla na internetu.

Například jednoduchý postup na marmeládu pečenou v troubě. Přesně jsem dodržela poměr ovoce a cukru 1:1, hodinu pekla v troubě, přidala kyselinu citronovou a skořici. Naplnila do sklenic, zavřela víčkem a nechala vychladnout otočené dnem vzhůru.

Hotový produkt je přesladká tuhá hmota, která zůstává, i přes značné třepání sklenicí, přilepená na víčku. Začali jsme jí říkat marmeláda od protinožců, marmeláda australská. Před použitím bylo potřeba ji naředit vodou a zpracovat v mixéru. Nepříjemná chuť aronie se ale skutečně ztratila, jen toho cukru bylo přespříliš.

Do další marmelády jsem tedy dala méně cukru, vyzkoušela jsem ještě marmeládu z aronie kombinovanou s jablky, a další rok u obou druhů opět ubrala cukr. Následné pokusy na lidech dopadly výborně, konečně tedy máme marmeládu přesně podle naší chuti.

Recepty na marmeládu z aronie najdete v následujícím článku.